V Liberci se po třech letech narodila bezhřívá zebra

Jednoho z letošních chovatelských vrcholů jsme se v Liberci dočkali až v druhé polovině léta. Narození klisničky zebry bezhřívé (Equus quagga borensis) je samo o sobě velkým zoologickým svátkem, neméně působivý je ale i příběh a okolnosti, za kterých k němu došlo.

V září roku 2019 byly do zoo pod Ještědem dovezeny dvě starší klisny ze Dvora Králové, Karmel a Karolína. Motivací pro transfer byla dlouhodobě neúspěšná snaha o spojení s dvorským hřebcem Martym, mimochodem vůbec první odchovanou bezhřívou zebrou v Liberci, a jejich kýžené znovuzapojení do reprodukce. Obě v dřívějších letech hříbata měly, Karolína dvě, naposledy v roce 2011, Karmel potom hned tři, přičemž poslední z nich přišlo na svět v červnu 2010, tedy před více než 11 lety. Z chovatelského hlediska bývají podobné pauzy často fatální a těžko překonatelné, přesto jsme se s ohledem na početně velmi špatný stav populace v lidské péči rozhodli podniknout pokus, který by se s nadsázkou dal označit jako "poslední zoufalý" a klisny převezli do Liberce a spojili je zde s Indym, toho času druhým ze čtyř registrovaných hřebců, kteří aktuálně žijí a dokázali zplodit potomky. Více jich celosvětově není. Tuto část příběhu podrobněji popisuje Luděk Čulík v našem filmu Zebra bez hřívy uvedeném před časem Českou televizí.

První týdny v novém působiště rozhodně nebyly nikterak idylické a to jednak kvůli složitému sociálnímu nastavení stepních zeber, které si ve většině případů nedají příliš diktovat, jestli nový jedinec má nebo nemá být umístěn do jejich stáda a spojování vyžaduje velkou dávku trpělivosti, chovatelských zkušeností a dovednosti, ale i nemalé porce štěstí, a také kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu hřebce Indyho. Ten trpí už delší dobu chronickou laminitidou a každé zvýšení pohybu ve výběhu jeho potíže významně zhoršuje. K tomu samozřejmě došlo v důsledku přenastavování sociálního systému, ale zejména i díky říji obou klisen, která se dostavila v několika dnech po příjezdu. Výsledkem celého procesu bylo nutné rozdělení stáda, kdy byl chovný hřebec oddělen s dvěma klisnami do jiného výběhu a léčba jeho akutně zhoršeného zdravotního stavu vyústila až v nutnost speciálního okování všech jeho kopyt. V této poloze se jej podařilo stabilizovat, jednu z klisen (Hesju) ale nepřijal a bylo třeba ji vrátit do  stáda. Zůstala s ním tedy jen Karmel (Karolína je s hřebcem přeci jen velmi úzce příbuzná, zůstala tedy v původní skupině, kde se začíná prosazovat mladý hřebec Kito). Přímé páření jsme nepozorovali, ale říje byla jasně patrná, navíc klisna měla v několika po sobě následujících dnech odřeniny na bocích, které jsme vyhodnotili jako poranění způsobená podkovami při hřebcových pokusech o naskakování. S příchodem podzimních měsíců bylo nutné Indymu podkovy odstranit, v prostoru stáje se s nimi nedokázal pohybovat a hrozilo jeho poranění. Karmel se přestěhovala zpět k ostatním, její spojení se stádem proběhlo naprosto hladce.

Poslední kapitola tohoto příběhu má až trochu kýčovitě šťastnou pointu. 9. srpna v brzkých ranních hodinách ve výběhu porodila Karmel drobnou klisničku. Ani po dlouhých 11 letech neztratila nic ze svých mateřských schopností a o hříbě se od počátku pozorně starala. Třetí den jsme sice prožili nepříjemnou epizodu, kdy po oddělení a rychlé kontrole a označení hříběte jej po opětovném spojení klisna odmítala přijmout zpět, během odpoledne a noci, kterou strávily oddělené ve vnitřním stání, se ale situace vrátila do normálu. V dalších dnech se malá Kiira stala pevnou a přirozenou součástí stáda.

Nezbývá než pevně věřit, že poslední kapitolou tohoto textu příběh chovu zeber bezhřívých v Liberci nekončí a že se třeba v příštích měsících objeví další malé pruhované naděje, a to nejen na severu Čech, ale i v jiných zahradách. Nakonec, v posledních 3 letech se hříbata vedle dvou zmiňovaných spolupracujících zahrad narodila už jen v dánském Videbaeeku, je tedy velmi žádoucí tuhle nepřívětivou statistiku co nejdříve změnit.