O žirafách
Žirafy patří bezesporu mezi nejušlechtilejší tvory obývající tuto planetu. Jejich předchůdci vznikli již v mladších třetihorách zhruba před 22 milióny lety, z bezparožných jelenů. Vývojovou kolébkou pravých žiraf (rod Giraffa) byla severní Indie a Bengálsko, odkud postupně žirafy přešly do severovýchodní Afriky a dále pak na celý africký kontinent (Musil, 1985). V tomto období dochází k vývoji dlouhého krku a prodlužování končetin. Dnes se výskyt žiraf v přírodě omezuje zhruba na 16 - 18 států Afriky od Sahary až po řeku Orange. V některých státech západní Afriky byly žirafy v posledních třiceti letech již vyhubeny (Senegal, Gambie, Mali). V přírodě se v současnosti čeleď žirafovití (Giraffidae) vyskytuje ve dvou rodech. Rod Giraffa je zastoupen druhem žirafa (Giraffa camelopardalis) a systematicky se obvykle dělil na 9 poddruhů. Dnes se nově řadí do 4 druhů (Fennessy 2018) nejen podle místa výskytu a variability zbarvení, ale zejména podle genetické příbuznosti.
Okapi
Druhý rod Okapia je zastoupen jedním druhem, okapi (Okapia johnstoni), který se vyskytuje v pralesích střední Afriky (Kongo) a pro svůj skrytý život byl objeven až počátkem dvacátého století (1901). Poprvé se o existenci tohoto podivného zvířete, zmiňuje anglický žurnalista a cestovatel Henry Morton Stanley, který se o něm doslechl od domorodých pygmejů na svých cestách v konžském tropickém pralese Ituri vletech 1888 - 1890. Zvíře s pruhovanými zadními končetinami bylo považováno za druh koně nebo zebry.
V roce 1899 se vydal pozdější ugandský guvernér sir Henry Johnson tuto zprávu ověřit. Od pygmejů, kteří zvíře nazývali „o´api“ získal několik kusů kůže. T y odeslal do Londýnské zoologické společnosti s návrhem na pojmenování Equus johnstoni - kůň Johnstonův. Později odeslal ještě dvě lebky podle kterých bylo hned jasné, že se nejedná o koně, ale o žirafu. Nový živočich byl tedy konečně popsán a v roce 1901 pojmenován Okapia johnstoni - Okapi.
Mimo africký kontinent se tento tvor dostal až v roce 1919 a to do zoologické zahrady Antwerpy, kde se také v roce 1954 narodilo i první mládě. Do naší republiky se okapi dostala pravděpodobně již před rokem 1901 (tudíž ještě před jejím popsáním), ovšem jako preparovaný jedinec, jehož kůži darovali klášteru v Teplé nad Bečvou premonstráti z africké misie v Kongu. Tento jedinec, zřejmě samice, byl dlouhá léta vystavován ve skleněné vitríně kláštera a po druhé světové válce, v roce 1953, byl jako součást poválečného konfiskátu převezen do depozitu Národního muzea v Praze.
Po letech byl tento exponát převezen do památníku Dr. Emila Holuba v Holicích, kde byl donedávna k vidění. Dnes je opět v klášteře v Teplé nad Bečvou. Další preparát, tentokrát samce byl zakoupen někdejším kustodem zoologických sbírek Národního muzea v Praze panem Dr. V. Vávrou v roce 1914 v Hamburku u preparátorské firmy J. Imlauf, za tehdejších 3.500,- marek. Zakoupení okapi financoval tehdejší majitel panství Světlá nad Sázavou pan Richard Morawetz. I tato okapi je stále k vidění a to ve sbírkách Národního muzea v Praze. Zoologická zahrada ve Dvoře Králové, která je známa svým chovem velkých stád afrických kopytníků, se již dlouhá léta snažila o získání tohoto neobvyklého a fascinujícího zvířete. Velké úsilí a zejména úzká mezinárodní spolupráce na evropských chovných programech přinesla v roce 2004 své plody. Historicky první okapi, samec jménem Deto, byla dovezena z belgické zoologické zahrady Antwerpy, a tak byl položen základní kámen královédvorského chovu.
Chovné programy
I když v současnosti nejsou žirafy v přírodě bezprostředně ohroženy, areál jejich výskytu se s narůstající lidskou populací stále zmenšuje a jsou k zastižení prakticky jen v rezervacích, národních parcích, či soukromých farmách. Velké importy afrických kopytníků se z veterinárních důvodů již neuskutečňují a proto každá zoologická zahrada musí se svým chovným materiálem uvážlivě hospodařit. Evropské zoologické zahrady se sdružují a zakládají chovné programy pro ohrožené druhy zvířat. I žirafy byly zařazeny do evropského záchovného programu (EEP), jehož koordinátor sídlí v ZOO Gelsenkirchen (Německo).
Cílem těchto chovných programů je vytvořit zdravou prosperující populaci, která nebude přímo závislá na dalších a dalších importech z přírody. Taková spolupráce zoologických zahrad přinesla již v nejednom případě své ovoce, v podobě znovu vysazení některých vzácných, nebo ohrožených druhů zvířat do přírody. České a Slovenské zahrady jsou sdruženy do Unie českých a slovenských zoologických zahrad (UCSZ), na jejíž popud vznikly v roce 2000 komise pro chov různých okruhů zvířat (také např. žiraf) a jmenováni jejich koordinátoři.Ty se pravidelně schází, aby si pracovníci vyměnili nejenom své zkušenosti, ale plánovali a dohadovali společné postupy ve strategii chovu. Bohaté informace jsou na webových stránkách www.zakbook.cz které byly zprovozněny za vydatné dotační pomoci Ministerstva životního prostředí.
Biologická data
Dospělí žirafí býci dosahují výšky 5 - 5,8 m a hmotnosti 800 - 1200 kg (dospělý samec žirafy síťované, průměrné kondice, vážil ve Dvoře Králové 1060 kg), samice jsou vysoké 4 - 4,5 m a dosahují váhy okolo 700 kg. Hlava nese 2 - 3 růžky, které jsou potažené kůží a jsou pevně přirostlé na lebce (těsně po narození jsou růžky ještě volné a sklopené k temeni hlavy, aby nepřekáželi v porodních cestách). Význam mají jen pro samce, kteří jich používají v soubojích o říjnou samici, při nich si zasazují prudkým kmitnutím hlavy a krku, silné údery do oblasti krku a páteře. Žirafy jsou přizpůsobeny k požírání listí a větví v korunách stromů dlouhým krkem, který tvoří však pouze 7 obratlů jako u většiny ostatních savců, včetně člověka. Jejich hlavní potravou jsou listy a pupeny akácií, které uchopují až 40 cm dlouhým chápavým jazykem. Pysky žiraf jsou osrstěné až dovnitř do tlamy a chrání ji tak před dlouhými a ostrými trny stromů. Žirafy mají velmi dobrý zrak, který jim spolu s jejich výškou dává velmi dobrý předpoklad k tomu, aby jim na rozlehlých pláních nic neušlo. Přijímání potravy věnují žirafy převážnou část dne (až 20 hodin). Při odpočinku spí jen krátce, neboť jejich spánek je neustále přerušovaný a hlubokým spánkem, při kterém ohnou krk dozadu a bradu si opřou o stehno, spí jen několik minut. Dospělé žirafy nemají v přírodě mnoho nepřátel, mláďata se však stávají kořistí lvů, levhartů, hyen, gepardů a také smeček psů hyenových a krokodýlů. V přírodě je průměrná úmrtnost mláďat do jednoho roku 50 – 70 %. K nejčastějším útokům dochází u napajedel když se žirafy v hlubokém rozkroku naklánějí nad vodní hladinu. Dospělá žirafa nemá v přírodě téměř žádného nepřítele. Jen nemocná a stará zvířata jsou občas lovena lvy. Říje žiraf je velice krátká, trvá 24 - 36 hodin a opakuje se po 14 - 21 dnech. Březost je naopak velmi dlouhá a trvá okolo 440 - 480 dní. Mládě se rodí většinou jedno (dvojčata jsou vzácností, neboť v Evropě se zatím narodila živá dvojčata jen ve třech ZOO – Augsburg, Duisburg a Olomouc. V dalších třech byly zaznamenány potraty – Tierpark Berlin, Paříž a Dvůr Králové) 160 - 210 cm vysoké o hmotnosti 50 - 80 kg a jsou kojena do jednoho roku svého života. Pohlavní dospělosti dosahují ve 3 - 4 letech života (nejmladší matkou se stala královédvorská samice Carol která porodila ve 3 letech 5 měsících a 17 dnech, nejmladším otcem samec Benito z liberecké ZOO, který plodně pářil již ve věku dvou let a jeden měsíc). V zajetí se dožívají maximálně 25 – 28 let, údajně i 36 (Nowak et al. 1983). Nejstarší žirafou v České republice byla samice žirafy síťované Bolka, která se v ZOO ve Dvoře Králové dožila 24 let. Porodní míry devíti žirafích mláďat v ZOO Dvůr Králové se pohybovaly od 167 do 199 cm ( průměrně 184 cm). Tato mláďata byla pravidelně měřena až do věku 12 měsíců, kdy dosahovala výšky 275 – 329 cm (průměrně 303 cm), tj. měsíční přírůstek v průměru 10 cm.
Umělé odchovy
ZOO Praha
Zkušenosti s umělými odchovy v naší republice sahají do roku 1980, kdy byla v zoologické zahradě v Praze odchována samice žirafy Rothschildovy Štěpánka. Tato samice byla první čtyři dny napájena Sunarem (sušené mléko pro kojence), od 5. do 10. dne převařovaným kravským mlékem s přídavkem Laktonu (sušená mléčná náhražka pro telata). Mezi 10. až 24. dnem dostávalo mládě nesvařené mléko, které se opět od 24. dne začalo svařovat, protože ani v lednici nebylo možné je uchovat v potřebné kvalitě. V prvních dvou dnech bylo mládě krmeno v tříhodinových intervalech bez noční pauzy, dále pak po 3,5 hodinách s jednou noční pauzou. Postupně byl počet krmení redukován, až do odstavu v 10,5 měsících (Lang, 1984).
ZOO Olomouc
Zoologickou zahradou, která má s umělými odchovy žiraf v naší republice největší zkušenosti, je ZOO Olomouc. Zde bylo mládě žirafy Rothschildovy, samička Bobina, první dva dny napájeno kravským mlezivem, od 3. do 6. dne postupně převáděno na Laktosan. Počet krmení činil v prvních dvanácti dnech 6 za 24 hodin, od 12. do 49. dne 5 a od 50. do 180. dne pak 4 krmení za den. Dále pokračovalo napájení od 181. do 270. dne 3x denně a od 271. do 330. dne 2x denně. Od 331. do 365. dne pak už jen jednou denně. Úplně byla odstavena v jednom roce života (Kučerová, 1992).Po stažení Laktosanu z trhu přešla olomoucká ZOO na sušenou mléčnou náhražku (Sanolac Gelb a Rot) pro telata od firmy Sano (České Sano spol. s r. o. Domažlice). Jedná se o kvalitní mléčnou náhražku, se kterou mají dobré zkušenosti i další zoologické zahrady. Za zmínku stojí, že tato zahrada odchovala uměle již 6 žiraf.
ZOO Ostrava
V zoologické zahradě Ostrava se 9.3.1991 narodilo samici Dio mládě žirafy Rothschildovy (samička Benty), které matka odmítla a dokonce na něj byla agresivní, což se projevovalo tak, že do mláděte kopala. To bylo napájeno prvních 10 dní čerstvým kravským mlezivem. V prvních dvou dnech každé 2 hodiny ve dne a po 3 hodinách v noci. Od 3. dne do 10. dne pak každé 3 hodiny ve dne a každé 4 hodiny v noci. Od 10. do 20. dne života byla malá žirafa v Ostravě napájena 6x denně, od 20. do 30. dne 5x denně, od 30. do 70. dne 4x denně, od 3 měsíců do 5 měsíců 3x denně a od 5 měsíce jen 2x denně. Další úspěšný umělý odchov byl pak v této ZOO zaznamenán v roce 1996 (Čolas, 1992).
ZOO Dvůr Králové
V zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem jsme se také několikrát pokusili o umělý odchov žiraf, ale bohužel s menšími úspěchy. Jeden z prvních byl umělý odchov žirafy Rothschildovy, kdy se samici Frankie (prvorodičce) narodil 17.3.1982 sameček Filip. Frankie se o něj hned po porodu odmítla starat a dokonce se ho bála a utíkala před ním (v roce 1999 jsme zaznamenali podobné chování u samice Kizi, která však byla na mládě agresivní a kopala do něj stejně jako samice Dio v Ostravě). Mládě jsme tedy oddělili do samostatného boxu a začali napájet dětským sušeným mlékem (Sunar). Napájeli jsme ho 4x denně a do 7. dne pilo 1500 - 2500 ml mléka denně. Osmý den došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu mládě bylo malátné a odmítalo pít. Devátý den věku Filipa se samici Serengeti narodilo mládě. Jelikož jsme o ní věděli, že je výbornou matkou a protože se zdravotní stav Filipa i nadále zhoršoval, přikročili jsme k jeho spojení s ní i jejím mládětem. Po prvních nesmělých pokusech kdy nemohl najít struk samice, byl další den už 4x viděn, jak saje. Od 11 dne jsme ponechali Filipa s jeho adoptivním bratrem Setem a matkou Serengeti stále spolu a ta je oba zdárně odchovala. Ne vždy však naše úsilí končilo takto idylicky. V roce 1990 se shodou okolností narodilo právě samici Serengeti mládě, které bylo sice vysoké (měřilo 200 cm), ale slabé a neschopné se samo postavit. Po marných pokusech mládě postavit a ponechat u samice, jsme byli nuceni přistoupit k umělému odchovu. Mládě jsme opět napájeli Sunarem a protože se alespoň občas udrželo na chvíli na nohou, po napojení jsme je spojovali s matkou. Ta se o ně vzorně starala, olizovala je a při jeho občasných pokusech o sání klidně stála. Přesto po čtyřech dnech zesláblé mládě uhynulo. Bohužel ani v několika dalších pokusech jsme nebyli s umělými odchovy žiraf úspěšní. Největší problém spočíval v tom, že mláďata, která jsme se snažili na umělý odchov převést, byla buď velmi slabá a neživotaschopná, nebo uhynula během krátké doby po porodu. Svou roli mohla sehrát i mléčná náhražka Sunar, která se pro žirafy nejeví vhodná. První úspěšný odchov se nám zdařil až v roce 1999 kdy jsme uměle odchovali samici Janin, která se narodila velmi slabá a nebyla se schopna sama postavit. Prvních 12 dní jsme na zpevnění a prokrvení končetin použili termo-zábaly, které se používají pro sportovní koně, a 3x denně je masírovaly nejdříve slivovicí, později lihem. Po prvních třech dnech napájení kravským mlezivem jsme postupně přešli na Sanolac Gelb. Od 3. do 13. dne jsme mládě napájeli 6x denně po 500 – 1000 ml, od 14. do 54. dne 5x denně po 1500 ml, od 55. do 80. dne 3x po 2000 ml. Janin byla v prvních dnech života oddělena do samostatného boxu jsme brzy začali spojovat se stádem ve terém byly laktující samice, a od kterých se později naučila sát a podávané mléko přestala přijímat. Množství přijatého mléka za den , ve věku 10 až 60 dní činil v zoologické zahradě v Praze 3,6 – 6,1 l, v ZOO Olomouc 5 – 8 l a v ZOO Ostrava 6 – 8 l (Čulík, 2002). Obecně platí, a to nejen pro kopytníky, že mládě se musí do 24 - 36 hodin po narození napít mateřského mleziva, ve kterém jsou obsaženy jak veškeré látky podporující jeho imunitu, tak i vitamíny a minerály. Mláďata, která nedostanou včas dostatečné množství, jen ztěžka přežívají. V podmínkách zoologické zahrady nebývá jednoduché v daný okamžik sehnat vhodné a kvalitní mlezivo a to zejména proto, že okolní chovy, ze kterých může být mlezivo eventuálně ihned dovezeno, nejsou vždy po veterinární stránce bezpečně prověřeny a hrozí tedy možnost, že v dobré vůli zavlečeme v tomto biologickém materiálu zvenčí nějakou nákazu. Proto je neocenitelné, když zoologická zahrada např. v rámci svého dětského zookoutku chová kozu či krávu a stává se tak na svém okolí nezávislá. Mlezivo a mléko takto získané se dá na určitou dobu zamrazit a je tak vždy v době potřeby k dispozici. Jak je patrno z předešlého textu není postup při umělém odchovu žiraf vždy stejný. Poněkud se liší v každé zoologické zahradě a do jisté míry i případ od případu. Základní schéma však lze vysledovat srovnáním úspěšných odchovů. Nejdůležitější je podat mláděti v prvních dnech mlezivo ať už kravské, nebo žirafí a dále zvolit vhodnou mléčnou náhražku. Intervaly mezi jednotlivými napájeními je nutné podřídit věku a zdravotnímu stavu mláděte. Dodržení hygieny přípravy mléka a napájecích pomůcek musí být samozřejmostí. Zvláště důležité je preventivní podání vitamínových preparátů a selenu v prvních dnech života, které umožňuje mláďatům lépe se vyrovnat se zvýšenou zátěží, kterou na ně umělý odchov klade. Zdá se, že mladé žirafy jsou citlivé na individuální péči.
Četnost porodů
Za celé období chovu se v českých a slovenských zahradách narodilo 543 mláďat, včetně 9 potratů. Podle rozložení porodů v jednotlivých měsících lze říci, že žirafy se u nás rozmnožují v průběhu celého roku, s vrcholem v červenci, nejméně porodů bylo zaznamenáno v říjnu (Čulík, 2004). Tato četnost je však relativní a může být dána spojováním samic se samcem v klimaticky příznivějším období a skutečností že jsou žirafy v některých ZOO po porodu na nějaký čas oddělovány od samce.
Žirafy v českých a slovenských zoologických zahradách
České zoologické zahrady chovají v současné době žirafy ve dvou poddruzích v celkovém počtu 75 (k 31.12.2018) jedinců (52 žiraf Rothschildových a 16 žiraf síťovaných).
Žirafy v zajetí
Světu byly žirafy známy již dlouho před tím, než je doktor Johnson v roce 1755 popsal ve svém slovníku jako ”Habešské zvíře vyšší než slon, ale ne tak tlusté” . Často byly zobrazovány na jeskyních malbách nejen v jižní Africe a Zimbabwe (Rhodesii), ale i na Sahaře, kde před její klimatickou přeměnou v poušť také žily. Dokládají nám to nálezy z Tassili (jihovýchodní část Alžíru na Sahaře). Historické prameny uvádějí, že už více jak 2500 př.n.l. byly žirafy chovány ve starém Egyptě. V roce 46 př. n. l. přivezl odtud Julius César první žirafu do Evropy (z Alexandrie do Říma), kde byla později při příležitosti otevření Caesarova Fora při hrách roztrhána lvy. V následujících letech a desetiletích byly dováženy stovky žiraf ke krvavým radovánkách římských panovníků. Po zániku římského impéria byla žirafa v Evropě zapomenuta až do roku 1215, kdy byla dovezena jako dar egyptského sultána (ajjúbovské dynastie) římskému císaři Frederiku II., který sultánovi na oplátku daroval ledního medvěda. Pro svou krásu a mírnou povahu byly žirafy často vyměňovány mezi panovníky jako symbol míru a přátelství. Psal se rok 1824, kdy na pokyn egyptského místokrále Muhammada Alího byly odchyceny na etiopských pláních dvě mladé žirafí samice. Obě byly určeny jako přátelské dary pro francouzského krále Karla X. a pro anglického krále Jiřího IV. Asi měsíc stará mláďata byla po několika dnech navykání naložena na velbloudy a přepravena k Modrému Nilu. Po jeho vodách putovala až do Chartúmu a pak dílem po souši, dílem po vodě (Nilu) až do Alexandrie. Odtud byla jedna z nich přepravena do francouzského přístavu Marseille a pak dále po 14 denní karanténě přemístěna do nově zbudované stáje místního prefekta. Vlastní pěší přepravou z Marseille do Paříže byl pověřen jeden z předních učenců tehdejší doby Étienne Geoffroy Saint-Hilaire. Dne 20. května 1827 se vydal zvláštní průvod (složený ze čtyř krav zajištujících mléko po žirafu, tří ošetřovatelů, kteří vedli žirafu na provazech a eskorty četníků na koních, kteří celý konvoj vpředu i vzadu doprovázeli.) z Marseille, aby po 41 dnech putování (ušli 880 km) dorazil do Paříže, kde byla žirafa po strastiplné cestě, trvající celkem dva a půl roku, představena francouzskému králi Karlu X. V Paříži pak žila "krásná Egypťanka" opěvována a obdivována až do roku 1845 (dožila se zde neuvěřitelných 21 roků). Cesta její družky do Anglie byla přerušena půlroční zastávkou na Maltě, odkud putovala do Londýna v srpnu 1827. Nemocnému a zchromlému zvířeti se nedostalo tak vřelého přijetí jako žirafě ve Francii, stala se terčem posměchu a po stále se zhoršující nemoci uhynula v roce 1829 (Allin, 1998). Příběh obou žiraf má jedno společné, obě mláďata byla od svého odchytu krmena velbloudím, později kravským mlékem a i v dospělosti dávala přednost mléku před vodou. Arabové to vysvětlovali tím, že v jejich domovině žijí žirafy u velkého jezera "jehož voda je bílá, sladká a mírně teplá". Podle jejich popisu se k tomuto jezeru scházejí žirafy z velké dálky pít, a proto prý v zajetí vyžadují mléko velbloudí nebo kravské, které má barvu, chuť i teplotu jako voda z tohoto jezera. Arabové toto jezero nazývali El Baar Habiat, což mělo znamenat mléčné moře. Francouzští učenci však na mapách nalezli jen jméno al-Bahr al-Abjád, což znamenalo Bílý Nil. Velbloudí a kravské mléko se sice vůbec nepodobá vodám Bílého Nilu, ale je do značné míry blízké svým složením žirafímu a tak se prostřednictvím tohoto příběhu dozvídáme o jednom z prvních úspěšných umělých odchovů žiraf vůbec. V následujících desetiletích a staletích se žirafy postupně rozšířily po zoologických zahradách nejen Evropy (např. v roce 1828 do Vídně) ale, i do zámoří (1600 první žirafa do Číny). Přesto, že četné zprávy hovoří o častém držení žiraf v zajetí, k prvnímu doloženému rozmnožení došlo až v roce 1839 v Londýnské královské zoologické zahradě.
Chovné podmínky - ustájení
V roce 2000 vydala Ústřední komise pro ochranu zvířat doporučení pro podmínky chovu savců volně žijících druhů v zajetí (Holečková et.al. 2000). Toto doporučení se týká základního vybavení chovného zařízení, způsobu chovu, výživy, odchytu a transportu. Podle tohoto doporučení by měla být venkovní plocha pro 6 žiraf 500m2, a vnitřní plocha ubikace pro každé zvíře 25 m2. Výška stáje se doporučuje nad 5,5 m a výška vstupních dveří nad 3,2 m. Stáj by měla být v zimě vytápěna nad 15°C, do výběhu se doporučuje žirafy pouštět i v zimě, pokud teplota neklesne pod –5°C. Zvýšené opatrnosti je třeba dbát při mokrém chladu v přechodných podmínkách. Další doporučení se pak týkají zařízení výběhu a stájí, kde by měl být na zpevněných plochách prováděn posyp křemičitým pískem pro zlepšení obrusu paznehtů. Ve výběhu by neměla chybět zastíněná místa a písčitá místa pro ležení. K ohrazení výběhu se doporučuje buď mříž, nebo různé druhy příkopů, včetně vodního. Žirafy je možné spojovat s jinými kopytníky, kde však hrozí případná kolize se samci jiných druhů. Výživa vychází z letitých zkušeností. Doporučuje se krmit vojtěškové seno s lučním senem dobré kvality, zelené krmení, siláž, listí, větve k okusování, ovoce, zelenina a jadrné krmivo. Dostatečně musí být zajištěn pravidelný přísun vitamínů a minerálních směsí a také solný liz. K transportu se doporučuje speciální transportní bedna, nebo dobytčí transportní vůz. Tolik hovoří dané doporučení. Srovnáme-li stanovené doporučení s praxí s potěšením zjistíme, že většina ZOO v naší republice svými chovnými podmínkami toto doporučení přesahuje. Co se týká ohrazení výběhů lze jako doplňkové doporučit ohrazení elektrickým ohradníkem a to jak míst kam nechceme, aby žirafy chodily tak například k ochraně zeleně (Praha, Dvůr Králové). Z vnitřního vybavení lze vyzvednout v poslední době stále častěji používané plastové hladinové napáječky, které je vhodné chránit proti případnému zničení trubkovou obručí (Dvůr Králové). Lepší světelné podmínky lze zajistit přístupem venkovního světla střešními okny (Liberec, Praha atd.). Potrava se podává na krmných palandách, které mohou být nejen uvnitř pavilonu ale i ve výběhu. Při použití paland vyvstává problém s přikrmováním objemového krmiva mláďatům. To se řeší buď mobilními posuvnými, nebo jen pevně přichycenými jeslemi. U takovýchto jeslí jsou vhodné mezery 8 cm, což znesnadňuje jejich vybírání dospělci. Pavilony se vytápění ve většině ZOO na teplotu 17 – 20°C, výjimečně (porody v zimě) na 22°C.
Výživa
Strategicky důležitým bodem v chovu žiraf je jejich výživa. V posledních letech se díky zavedení speciálních granulovaných směsí i tento, v minulosti značný problém, podařilo vyřešit. Některé ZOO krmí granulovanou směs ZOO A (vyrobena podle královédvorské receptury), v současné době novou směs MZURI. Vhodné jsou také směsi Boskos a nebo Kasper. jiné ZOO používají tradičně kvalitní směsy od firmy Mazuri (Mazuri ZOO Foods, Essex) a ojediněle se ještě krmí sypké směsi. Dalším velmi důležitým komponentem je granulovaná vojtěška. Do krmná dávky žiraf se dále mohou přidávat ovesné vločky, pšeničné vločky, drcené lněné semeno, pšeničné otruby, pšeničné klíčky, jablečné výlisky, sojová mouka, hroznový cukr (glukopur), sušené mléko, sušené byliny (kopřiva). Další část krmné dávky je ovoce a zelenina, která se krájí nebo krouhá. Zvláštní pozornost je třeba dbát při zkrmování cibule, ta může při nedokonalém rozkrájení vklouznout do tracheje a způsobit zadušení (1989 Dvůr Králové). Nevhodné je také zkrmování nevypeckovaných švestek, což může mít za následek silnou zácpu. Březím a laktujícím samicím je vhodné podávat speciální kaše, jako přídavek k denní krmné dávce.
