V souvislosti s nadcházejícími narozeninami jednoho z našich významných kolegů mě už před delším časem napadlo, že by měl vzniknout jakýsi ucelenější formát, který by vzdal poctu jeho profesionalitě a člověčenství a že by měl rezonovat šířeji než jen v podobě osobního přání a podání si ruky, kteréžto se navíc v současné společnosti nerado vidí. Jeho v podstatě domovská platforma, jíž naše stránky jsou, se jeví jako místo pro takové zvolání nejen vhodné, ale i navýsost logické. Tudíž nebylo s čím otálet. Překvapivě se ale objevily nesnáze.
Začít totiž text tradičním „ ….. jmenovaný se toho a toho dne dožívá významného životního jubilea….“, riskoval bych se slušnou dávkou jistoty, že mě právě onen jmenovaný vezme při první příležitosti klackem po hřbetě, a to bych nerad, protože mu fyzická síla rozhodně neschází. Neznám totiž nikoho, kdo by tolik popíral fyziologický proces stárnutí, věk považoval jen za číslo, které se navíc zmatečně a zcela zbytečně každý rok mění a holdoval životu v jeho nezměněné podobě tak jako on. Ano, Luďkovi Čulíkovi je právě dnes šedesát, ale jak by určitě sám řekl: „A co jako?!“
Největší potíž se objevila vlastně hned při prvních myšlenkových konstrukcích celého článku. Ať jsem zkoušel začínat odkudkoliv, vždycky jsem končil u našich společně strávených chvil. Od práce v terénu, přes expedice zpět do jeho kanceláře nebo dál při pravidelných toulkách po dvorské zahradě nebo vysedáváním nad hromadou společných projektů. Tyhle chvíle mají pro mě cenu naprosto nevyčíslitelnou, ale pokoušet se je popisovat v rámci podobného slohového útvaru by znamenalo vytvářet obrazy, které jsou pro laskavého čtenáře často příliš amorfní a ještě častěji dokonce kýčovité. Můj vztah k němu je zkrátka moc osobní na to, abych se podobným trampotám vyhnul, a tak jsem požádal o pomoc našeho společného přítele Honzu Robovského a pokusil se ho pro věc získat s přesvědčením, že dokáže úlohu splnit mnohem pragmatičtěji. A protože spolehlivějšího a kooperativnějšího člověka mezi 40. a 60. rovnoběžkou severní šířky nemáte šanci najít, přišla pozitivní odpověď do druhého dne, a to včetně návrhu finálního textu. Ten přikládám v původní podobě.
Luděk Čulík šedesátiletý
Čtenáři časopisu Živa najdou v každém čísle připomenutí nějakého biologa formou medailonku k určitému výročí, bohužel v zoo-prostředí to nebývá zvykem, alespoň soudě i podle starých výročních zpráv Unie českých a slovenských zoologických zahrad (teď pročítám pár ročníků kolem roku 2000 a uvědomuji si, že dnešní podoba je torzem původních zpráv navzdory hezčí grafické a obrazové formě – komisaři komisí tehdy psali i rozsáhlejší zprávy a navíc nebyla nouze i o nadstavbové příspěvky). Myslím si, že je to velká škoda, protože výhodou zoo-světa je i jeho komunitní povaha, a navíc je správné kolegům věnovat slova uznání a díků.
Tyto úvahy ukončeme, protože 3. ledna oslaví 60. narozeniny jedna z předních osobností česko-slovenského zoo světa, Luděk Čulík, který je profesně spjat se Zoo Dvůr Králové (v různých variantách jejího pojmenování). Luďka není třeba dlouze představovat, oficiálně je kurátor kopytníků v Zoo Dvůr Králové a dlouholetý komisař komise pro chov žiraf, které má sice nejraději, ale jeho odborný záběr je mnohem širší – ve svém volném čase se věnuje třeba i střevlíkům. V rámci formálnějších komentářů dodejme, že v zoo působil zprvu jako ošetřovatel a vypracoval se na kurátora různého spektra kopytníků, který nyní moderuje řadu ošetřovatelů k nejlepší chovatelské praxi. Každý, kdo přišel s Luďkem do kontaktu ví, že je vždy nápomocný radou či skutkem a že má kromě úžasných chovatelských zkušeností a intuice i výjimečný odborný přesah. I díky tomu, že má skvěle podchycenou literaturu o žirafovitých a dalších skupinách, kterou nepřestává sledovat. To jistě přispívá k tomu, že v radách nikdy nebývá dogmatický, naopak, navzdory své erudici zůstává pokorný a otevřený novým pohledům. Snad i proto je otevřený spolupráci i mimo zoo-komunitu. V tomto kontextu si neodpustím jednu osobnější vzpomínku – byl to Luděk s Evženem Kůsem, kteří mě vtáhli více do zoo-světa, přičemž Luděk byl poněkud razantnější. Jak všichni víme, Luděk je nesmírně pracovitý, ovšem ne pro sebe, ale pro své chovance a celou zoo-komunitu. V dnešní uspěchané době jsou jeho aktivity (např. ZAKBOOK, stálá snaha sběru dat, např. pro zpřesnění starších chovatelských záznamů) výjimečné a měli bychom si jich o to více vážit. Luděk o svých chovancích stále sbírá veškerá možná data, což by měl každý kurátor, ale ne všichni mají příslovečný „Sitzfleisch“. Aby toho snad nebylo málo, tak u schromážděných dat či vzorků je pověstný svým dokonalým systémem jejich organizace. Jubilant je navíc úžasný společník, který dokáže kolegy dohnat veselými vzpomínkami a vtipy k slzám a podrážděným bránicím, na druhou stranu ho neprofesionalita dokáže takříkajíc vytočit. V rámci UCSZOO je z přirozenosti stříbrohřbetným samcem, pro mnohé z nás mentorem, který dokáže spojovat i povahou rozdílné kolegy, tvořit trvalé hodnoty a svým příkladem nabíjet kolegy k vyšším výkonům a činit náš zoo-svět prostě mnohem lepším.
Luďku, za to vše Ti patří naše neskonalé díky, těšíme se na další společné chvíle a projekty a přejeme Ti všechno nejlepší, do mnoha dalších dekád pevné zdraví, neutuchávající zápal pro věc a splnění všech Tvých přání!
Jan Robovský
Z předchozích Honzových slov je patrné, že se bavíme o někom, kdo v zoosvětě zanechává velmi výraznou stopu. Poznáte to z každého osobního setkání, pokud máte ve větší či menší pravidelnosti tu možnost jako my. A je jedno, jestli jsou to chvíle v hidu vysoko v horách v Jihoafrické republice nebo nad padesát let starými kartami zvířat pod lampou před půlnocí v jeho kanceláři. Nejen v souvislosti se zmíněným výročím se tedy sluší Luďkovi poděkovat za vše předvedené a popřát zdraví a mnoho úspěchů ve všech sférách jeho dalšího počínání, ale hlavně vzdát hold vzácnému člověku. Tak všechno nejlepší, kamaráde!
Luboš Melichar
