Zebra bezhřívá (Equus quagga borensis), byla dlouhou dobu opomíjenou subspecií zebry stepní, a i když o ní někteří taxonomové povědomí měli (Mohr 1962, Groves 1974), většina ji považovala jen za bezhřívou formu zebry Böhmovy (Equus quagga boehmi), která svým výskytem pokrývá rozsáhlou severní část areálu rozšíření druhu (Antonius 1951, Grubb 1981 a jiní). Podporu pro svůj koncept nacházeli nejčastěji v četných pozorováních jedinců s redukovanou nebo úplně absentující hřívou ve stádech zmíněných zeber Böhmových na takřka celém území Keni a částečně i severní Tanzanie (Rzasnicki 1951).
Zebru bezhřívou popsal v roce 1921 švédský zoolog Axel Johann Einar Lönnberg dle jedince zastřeleného východně od řeky Bor v Britském Súdánu. Jeho popis je do značné míry identický s popisem zebry Böhmovy, odkazuje pouze na redukci či absenci hřívy u adultních samců. Klisny, stejně jako hříbata, hřívu mají, postupem času ale i u nich dochází k postupné ztrátě a řídnutí žíní a úbytku kštice (Lönnberg 1921).
Profesor Colin Groves ji, na základě lebečních měření, pokládá za větší než zmiňovaný poddruh, také se jedná o taxon s nejvíce rozvinutými pohlavně dimorfickými znaky a dále se liší například typickým bílým zbarvením na zadní straně ušních boltců (Groves a Bell 2004, Groves a Grubb 2011). Za původní areál výskytu je považován Britský Súdán a Uganda (Lönnberg 1921), v roce 2004 publikovaná práce Colina Grovese uvádí rozšíření mezi severozápadní Keňou (kolem jezera Baringo) a oblastí Karamoja v Ugandě.
foto: Michal Sloviak
Situace okolo zebry bezhřívé se zdá být stále komplikovanější. IUCN jakožto svrchovaný orgán ochrany přírody doposud odmítá uznat její poddruhový status, což prakticky znamená, že v současnosti (2016) spadá v rámci celého komplexu stepních zeber do kategorie NT (Near Threatened – blízká ohrožení)(www.iucnredlist.org/species/41013/45172424). Tento fakt by sice mohl znamenat jistou míru mobilizace ve směru zvýšení intenzity ochranářských snah pro celý druh (početnost zeber v posledních letech nepříjemně klesá v celém areálu rozšíření), zároveň však naprosto neodpovídá ochranářské potřebě zebry bezhřívé. Přitom zůstávají oficiálními místy stále nekomentovány výsledky genetického výzkumu týmu profesora Caspera-Emila Tingskov Pedersena z kodaňské univerzity z roku 2018, ze kterých bez pochybností vyplývá, že pokud existuje obecný respekt ke konceptu poddruhů zebry stepní, ta bezhřívá je mezi jednotlivými formami tou nejméně vzájemně příbuznou. Když navíc zohledníme předpoklad, že i na základě výše zmíněných exteriérových znaků poměrně významně diferuje od zbytku skupiny, nabízí se logická otázka, jestli si můžeme dovolit nechat ji vlastnímu osudu s vědomím dosavadního vývoje početnosti v diskutovaném areálu rozšíření. Výskyt bezhřívých jedinců ve stádech zeber Böhmových v Keni a Tanzanii je pak jednoznačně důsledkem klinální variability, kdy, zjednodušeně řečeno, gen zodpovědný za bezhřívost se toulá celou oblastí výskytu zebry stepní tam, kde mohlo a může docházet ke genetické komunikaci mezi jednotlivými stády a čas od času se v exteriéru projeví. Tito jedinci však fitness poddruhu nijak neovlivňují.
V Jižním Súdánu se v současnosti již žádné zebry nevyskytují (www.iucnredlist.org), situace v západní Keni je nepřehledná a data z oblasti chybí. Uganda aktuálně uvádí pouze tři lokality, na kterých se zebry vyskytují. Lake Mburo NP, odkud bylo menší stádo převezeno do rezervace Katonga (UWA), je domovem největší populace zeber, avšak jedná se o zebry Böhmovy. Jediným doloženým místem výskytu zebry bezhřívé tak zůstává Kidepo Valley NP na severu země, i tady však došlo v předchozích dekádách k dramatickému poklesu početnosti a současné stádo čítá snad jen okolo 100 jedinců. Jižněji položená rezervace Pian Upe byla ještě v roce 1968 domovem více než 2.000 kusů, dnes jsou zde uváděny jako vyhubené (IUCN). Před několika týdny se objevily fotografie bezhřívých zeber z této rezervace na Facebooku, existuje tedy malá naděje, že by i zde mohla malá populace přežívat, možná se může jednat o migrující zvířata ze sousední Keni.
Do zoologických zahrad byla zebra bezhřívá dovezena v rámci transportů Ing. Josefa Vágnera na přelomu 60. a 70. let. Jednotlivé zdroje se rozcházejí v celkovém počtu importovaných jedinců, ale jako nejvěrohodnější se jeví údaj o 27 kusech (Čulík 2019, archiv Zoo Dvůr Králové). Do chovu se jich však posléze zapojilo jen 10 (European studbook and General register), a do dnešního dne jich plemennou knihou prošlo 354 (ESB). Celé stádo ale dnes nemá více než 50 jedinců, z nichž nezanedbatelná část je pro chovný program ztracena, protože se nachází v privátních zařízeních, která se na projektu stabilizace evropské populace prostřednictvím centrální koordinace nepodílejí. Prakticky tak celý chov stojí na 41 zebrách v 9, pouze evropských, institucích (Species360 k 10.7.2019), z těch je ale třeba odečíst zvířata neschopná dalšího chovu, tedy ta příliš stará, zdravotně hendikepovaná nebo stojící mimo chovnou situaci. Efektivní část stáda je tedy aktuálně zhruba poloviční a dramatičnost situace dokládá pouhých 5 aktuálně dostupných dospělých chovných hřebců (ESB). Stejně jako v místě výskytu je tedy ex-situ situace alarmující a pokud ještě nemáme dost všech statistik, lze pro posílení naléhavosti uvést následující data. V zoologických zahradách jsou, kromě zmíněné zebry bezhřívé, chovány další tři poddruhy zebry stepní. Ač bylo zhruba ve stejné době importováno v rámci těchto forem podobné množství zvířat z přírody, světová databáze Species 360 obsahuje k dnešnímu dni (10.7.2019) 176 zeber Burchelových (dříve damarských), 235 zeber Chapmanových a dokonce 673 zeber Böhmových! Ze zmíněného je jasně patrné, že vývoj k zebře bezhřívé přívětivý rozhodně nebyl.
foto: Luboš Melichar
Podle všech výše uvedených údajů to vypadá na soumrak nad tímto raritním taxonem, do úplné temnoty však snad ještě nějaký čas zbývá. Nevelká skupina českých zoologů se spojila do pracovní skupiny a už nějaký čas se pomyslně snaží alespoň zapalovat svíčky než by propadala skepsi nad přicházející tmou. Prostřednictvím propagačních prezentací se snažíme získat nové zájemce o chov bezhřívých zeber na odborných setkáních a konferencích (což není v dnešní době přeplněných kapacit zoologických zahrad vůbec jednoduché), odkazovat na dědictví po Ing. Josefu Vágnerovi, úzce spolupracujeme se současným koordinátorem chovu (Zoo Givskud) a v neposlední řadě zkoušíme najít zvířata v minulosti rozvezená do privátních institucí a v ideálním případě je dostat zpět do chovné situace. První výsledky se postupně dostavují, objevilo se několik nových českých a slovenských zahrad ochotných začít s chovem zebry bezhřívé, celou agendu spojenou s dílčími chovatelskými kroky podpořila i UCSZOO. A nezůstává pouze u lokálních akcí. Už za několik dní odjíždí několik českých zoologů do Ugandy pro základní data o výskytu zeber v Kidepo Valley NP a Pian Upe WR a také pro vytvoření původních důležitých kontaktů s tamními ochranářskými autoritami, které už avizovaly zájem o budoucí spolupráci na případném řešení problému zebry bezhřívé. Snad se štěstí konečně přikloní na její stranu.
Luboš Melichar
Zdroje:
Antonius O., 1951. Die Tigerpferde die Zebras. Monographien der Wildsäugetiere XI: 1–148.
Groves C. P. & Bell C., 2004. New investigations on the taxonomy of the zebras genus Equus, subgenus Hippotigris. Mammalian Biology 69: 182–196.
Groves C. P. & Grubb P., 2011. Ungulate Taxonomy. The Johns Hopkins University Press, 320 str.
Groves C. P., 1974. Horses, asses, and zebras in the wild. David and Charles, 192 str.
Grubb P., 1981. Equus burchelli. Mammalian Species 157: 1–9.
Lönnberg E., 1921. En manlös zebra. Fauna och FIora Uppsala 16: 175–181.
Mohr E., 1962. Mähnenlose Zebras. Zool. Garten. 26: 190–202.
Rzasnicki A., 1951. Zebras and quaggas. Ann. Mus. Zool. Polonica 16: 203–252.
zims.species360.org
Maneless zebra studbook
