Když se ke mně koncem minulého roku dostala informace, že Evžen Kůs odchází z pražské zoologické zahrady a formálně tak končí svou profesní dráhu, zdráhal jsem se jí uvěřit. Je totiž jedním z těch lidí, o kterých máte podvědomou tendenci a potřebu si myslet, že s nimi budete moci spolupracovat věčně, protože jedině tak bude svět v pořádku. Přesto se tak stalo a já mám od té doby intenzivní pocit, že když už se tomu nedá zabránit, mělo by se to alespoň vědět, mluvit o tom, psát. A to navzdory faktu, že je loučení a bilancování veskrze nepříjemná a protivná disciplína už jen ze své podstaty.
Evžen je jen jedním z řady kolegů, kteří ve stejný čas a ze stejného důvodu opustili svou domovskou zoologickou zahradu po dlouhé a intenzivní kariéře. Tento exodus je samozřejmě jen pouhou shodou náhod, netřeba za ním hledat žádnou konspiraci, přesto jde o skutečnost neveselou a zoosvět jemně vychylující z rovnováhy. Když jsem od něj před lety přebíral vedení komise pro divoké koňovité při UCSZOO, nijak jsem nepochyboval o tom, že budeme dál a nejlépe navěky spolupracovat spojeni společným zájmem. Samozřejmě že jeho odchod do důchodu spolupráci nutně nekončí, alespoň v to pevně doufám, vytváří ale podivný milník a těch není nikdy dost málo. Věřím, že se přes něj dokážeme v pohodě přenést a v ideálním případě ještě dlouho předstírat, že neexistuje a že nám Evžen svým osobitým způsobem a klasickou formulací o práci „Komise pro evidenci, která je starší než zoologická Unie sama“ zahájí ještě hezkých pár setkání. Myslím, že mluvím za celou zooobec když zmíním, že se všichni upřímně těšíme.
foto: V. Motyčka
Díky za všechno, drahý kamaráde… A že je opravdu za co!
Luboš Melichar
V souvislosti se zmíněnou událostí jsem požádal nejbližší Evženovy spolupracovníky a přátele z pražské zoo a také Dr. Jana Robovského o sepsání krátkého medailonku. Rádi vyhověli… Předkládáme jej tedy v původní podobě a s fotografiemi z archivu Zoo Praha. Díky!
Medailonek
Když nám na konci roku napsal RNDr. Evžen Kůs, že opouští po 43 letech pražskou zoo, se kterou propojil svůj profesní život, nebyla to zpráva, se kterou by se šlo jednoduše popasovat. Jednoduše proto, že pro řadu z nás je synonymem právě pražské zoo, navíc ctěným a vždy nápomocným kolegou. Protože slov díků a chvály snad není nikdy dost, rozhodli jsme se alespoň krátce shrnout životní pouť našeho vzácného kolegy a připojit několik subjektivnějších poznámek. Medailonek se snaží přidržovat stylu, který používá třeba časopis Živa. Sice na něj v zoo-světě nejsme moc zvyklí (soudě podle výročních zpráv Unie českých a slovenských zahrad), ale Dr. Kůs vždy stál na pomezí univerzitního a zoo světa a k Živě má jako člen redakční rady blízký vztah.
Evžen Kůs se narodil 5. května 1954 v Železné Rudě, která je rodištěm i jiného známého zoologa a velkého popularizátora přírody Julia Komárka. Vztah obou zoologů ke zvířatům a přírodě asi částečně souvisel s rodinným zázemím, kdy řada jejich předků působila v tamějších lesích jako lesníci či lesáci, tak i samotným pobytem v tomto osobitém kraji. Pro oba zoology se stala almou mater Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, na kterou nastoupili po gymnaziálních studiích (Julius jej navštěvoval v Klatovech, Evžen ve Stříbře). Evžen Kůs vystudoval konkrétně obor systematické zoologie obratlovců a možná některé z Vás překvapí, že jeho diplomová práce se věnovala rybám, konkrétně plodnosti plotice. Po studiích nastoupil do pražské zoo, přesně 26. června 1978, ovšem působil zde už během studentských let jako průvodce. Zaměstnanecký poměr přerušil jen v letech 1980-1981, kdy absolvoval studijní pobyt na stejné univerzitě, ovšem na katedře životního prostředí. V roce 1980 úspěšně obhájil rigorózní práci o změnách plodnosti plotice a okouna Klíčavské údolní nádrže v letech 1964-1979. Do zoo se vrátil 1. září 1981 jako vedoucí oddělení dokumentace a knihovny. V rámci pražské zoo byl činorodým pracovníkem, který například mezi léty 1985-2000 zpracovával Ročenky UCSZOO (v různých variantách jejího názvu), v letech 1989-2020 editoval čím dál kvalitnější odborné periodikum Gazella a mezi lety 1990-2017 vedl mezinárodní plemennou knihu koně Převalského - vskutku obdivuhodné nasazení. V jiné rovině jeho činnosti jej vnímáme jako dlouholetého vedoucího komise pro koňovité a dokumentační komise (od roku 1989), zaníceného propagátora zoologických zahrad, jejich ochranářských aktivit a samotného koně Převalského. Ten bohužel se zvyšujícími stavy ztratil v některých očích punc zajímavosti, takže jeho propagace byla více než záslužná. Tím jeho činnost zdaleka nekončí – je oblíbeným popularizátorem přírody a zvířat, ať formou různých rozhlasových a televizních vystoupení, bezpočtu článků a mnoha populárně naučných knih (napočítali jsme jich po zahrnutí dílčích jazykových mutací 18). K popularizačním aktivitám je nutné přičíst 9 přeložených knih a odbornou spolupráci při revizích přírodovědných dokumentů (především pro Českou televizi). Není divu, že je dvojnásobným laureátem Zlaté stuhy pro nejlepší autory, překladatele a ilustrátory knih pro děti a mládež. Byl členem odborné poradní komise pro chov koňovitých při Evropské asociaci zoologických zahrad a akvárií (EAZA), zástupcem českých zoologických zahrad v pracovní skupině pro biodiverzitu při MŽP ČR a členem komise Národního muzea pro získávání přírodovědného materiálu. Od roku 2001 je členem redakční rady Živy. Snad jsme na žádnou oficiální aktivitu nezapomněli…
Evžen Kůs je vzácný profesionál s širokým záběrem i mimo zoologii a biologii. Lze se s ním bavit o historii, rozličných socioekonomických tématech, jakož i o lecjakém druhu, přitom si často ani neuvědomíme, jakým znalcem ryb je, nebo že k ptákům má spíše odměřenější vztah, nikterak se neprojevující v jeho publikacích a znalostech o nich. Obsáhlý výčet textů o koni Převalského pak snadno zakryje jeho oblibu bizonů.
foto: archiv Zoo Praha
Mimo tato osobnostní specifika jej známe jako člověka, který je vždy nápomocný radou, nápadem či zprostředkováním kontaktu na jiné experty. K tomu všemu je milým a moudrým kolegou, který umí ostatní podpořit v úsilí, namotivovat či povzbudit v těžších životních etapách. Evžen je už 42 let šťastně ženatý a otcem dvojčat Petra a Vladimíra, kteří z něj udělali několikanásobného dědečka.
Ve volných chvílích se rád potuluje melancholickou krajinou Českého lesa, kde prožil dětství i část jinošského věku. To vysvětluje, že ačkoliv nyní bydlí na Chrudimsku, tak je třeba autorem článku „Savci Přimdského lesa“ v časopise Lynx (1999). Nedá mu to, aby svoje pocity, poznatky z historie i přírodovědná pozorování nepublikoval v časopise CHKO Český les. Zaujatí posluchači z pravidelných poznávacích výprav po Tachovsku si odnášejí nejen vzrušující dojmy z krásné přírody, ale i mnoho přírodovědných a historických znalostí.
Evžen se svojí výjimečnou pamětí je také zdatným vypravěčem všech veselých i smutných příběhů nejen z pražské zoo, kdy dychtivě hltáme jeho vtipně podaná vyprávění a snažíme se zapamatovat si alespoň zlomek vzpomínek na doby dávno minulé. Součástí jeho života je samozřejmě láska ke zvířatům, jak sám říká: „Většina zvířat se dožívá nižšího věku než člověk, a tak jsem mohl vidět, jak rychle život ubíhá. Přináší to s sebou pochopitelně pokoru a smíření s tím, že tady nejsme věčně a že náš život je jen součást množiny mnoha miliard životů“.
Vážený pane doktore, milý Evžene, rádi bychom za vše alespoň touto formou poděkovali. Těšíme se na další společné chvíle a přejeme hodně zdraví, nepolevující zápal pro zvířata a přírodu a splnění mnoha přání!
Jan Robovský, Alena Hofrichterová, Zbyněk Šíša a Lucie Wágnerová
