Dvě klisny zebry Chapmanovy přesunuty z Liberce do Hodonína

Prostředek právě probíhajícího týdne znamenal díky předjarnímu počasí dobrou příležitost k dlouho plánovanému transportu dvou klisen zebry Chapmanovy (Equus quagga chapmani) z Liberce do Hodonína. Důvodem byla jednoznačná snaha podpořit geneticky zajímavého hřebce Sharana v jihomoravské zoo, kde po kompletní rekonstrukci stáda zbyla jen poslední chovná klisna se svým hříbětem.

Dlouhé vlákno spolupráce československých zoologických zahrad je více než zřetelné a dobře popsatelné právě na tomto přesunu. Hodonínský Sharan byl původně odchován plzeňskou zoo a přes několikaleté úspěšné působení v Berlíně se vrátil, po zrušení tamního chovu, zpět do české kotliny. Zmíněnou zbývající klisnou v expozici je 16letá Victoria narozená v Olomouci a na jih Moravy převezená po 6letém působení v Liberci. Výsledkem spojení těchto dvou geneticky mimořádně kvalitních jedinců je klisnička Veronica, která by měla po odstavu zamířit výměnou na sever Čech.

Klisna Amondi odchovaná v Plzni (mimochodem po rotterdamském hřebci, který se přes Liberec a právě Plzeň dostal až do Dvora Králové) a její dcera Amari by po aklimatizaci a úspěšném začlenění, které u stepních zeber nikdy není předem odhadnutelné, měly položit základ budoucímu hodonínskému chovu. A možná nezůstane jen u nich. Teprve osmiletá Amondi je přes svůj nevysoký věk zkušenou a spolehlivou matkou. V Liberci porodila 4 hříbata (1.3) a všechna odchovala a do Hodonína zamířila v poměrně pokročilém stadiu březosti. Otcem hříběte, stejně jako ve všech ostatních případech (včetně Amari), je 15letý Ismael, hřebec, který se narodil v polské Lodži dvorskému otci a bratislavské matce.

Ze zmíněného textu jasně vyplývá jak vlivný je československý chov zeber Chapmanových, jehož novodobou historii začal psát před více než 50 lety Josef Vágner a který, díky skvělé práci zejména dvorských kolegů, zůstal dokonale zmapován v pravidelně vydávaných plemenných knihách. Pokud se dnes podíváte na původy námi chovaných zvířat, dostanete se v některých případech až na 100% skóre. To je hodnota, o které se koordinátorům drtivé většiny druhů chovaných v lidské péči může jen zdát. Přejme si, abychom byli i v budoucnu schopni nastavenou laťku udržet co nejvýše. Bude to těžké, protože chovy tohoto taxonu mimo vymezený prostor československých zahrad nám v tomto ohledu de facto nemají co nabídnout. O to důležitější je naše vzájemná spolupráce. Liberecko-hodonínský příběh by tedy ideálně neměl zůstat pouhou epizodou.