Olga - klisna, se kterou už nikdo nepočítal

Lidé žijící v zoosvětě musí ctít řadu neformálních základních pravidel, byť nejsou většinou nikde spořádaně sepsaná. Jedním z nich je neantropomorfizovat. Pravda, krkolomné slovo, jehož obsah nemusí být pro každého srozumitelný. V zásadě jde o to, že přes svou lásku ke zvířeti (o které nikdo nepochybuje) musí mít chovatel vždycky zdravý odstup a nezkreslené povědomí o tom, že jeho svěřenec je součástí většího celku a jeho vlastní individualita tím ve stádu pozbývá jedinečnosti. V žádném případě to neznamená, že bychom měli zoozvířata ponížit na pouhé figurky ve hře, každý jeden jedinec si zaslouží náš respekt a úctu a tak je třeba k němu přistupovat. Není ale možné, a zvířatům podobný přístup ubližuje na prvním místě, podléhat emocím vzešlým z osobního vztahu ke konkrétnímu jedinci v momentu, kdy odchází do jiného zařízení, uhyne nebo musí být z chovu ze závažných důvodů vyřazen. S takovou situací je třeba počítat a naučit se s ní žít.

Na druhou stranu by bylo pokrytecké nepřiznat, že ve světě zoologických zahrad existuje dlouhá řada příběhů, které jednoduše nelze odfiltrovat, tvářit se, že se nestaly anebo měnit jejich obsah k dosažení původně zmíněného cíle. Takový je i příběh Olgy, klisny zebry bezhřívé (Equus quagga borensis), která se dožila velmi požehnaného věku a část svého života byla v plemenné knize dokonce označena za uhynulou.

Olga (SbNP71) se narodila ve zlínské zoo v polovině července 1988. Její otec Petr (SbNP37), původem ze Dvora Králové, doputoval do místního chovu přes krátké roční zastavení v Bratislavě v květnu 1986. Tady začala a také skončila jeho kariéra plemenného hřebce, během které zplodil 14 hříbat. Olga byla prvním z nich a není bez zajímavosti, že ve dvou případech se sama stala matkou jeho potomků (v roce 1998 a 2000), v tom druhém se hříbě narodilo až téměř rok po Petrově úhynu. 

Její matkou byla Rezka (SbNP20), klisna pocházející z místního chovu, která vedle Olgy porodila ještě dalších 5 (4,1) hříbat. Na sklonku chovné kariéry a nakonec i života byla ve svých 17 letech transportována do dánského Givskudu, kde pouhých 9 dní po transportu uhynula.

Olga sama se do chovu zapojila také, v prvních letech po dosažení dospělosti dokonce velmi aktivně a pravidelně. Mezi lety 1992 a 2002 dala celkem 9 hříbat (5,4), bohužel ani jedno se později chovně nerealizovalo. 4 z nich uhynula přímo ve své mateřské zoo, ostatní byla rozprodána do privátu, kde se za nimi pomyslně zavřela voda. Její rodina tak již není aktivní, a to ani přes sourozence.

Společnost Olze ve výběhu dělá čtrnáctiletý hřebec Iskar, původem ze Dvora Králové, který je ale znechovněný. Zlínská zahrada ve svém konceptu s dalším držením tohoto ohroženého taxonu momentálně nepočítá, tudíž jsou posledními zástupci svého druhu ve stávající expozici, kterou sdílejí se skupinkou žiraf a posledním samcem buvolce běločelého.

Před několika lety bylo třeba v rámci nového taxonomického uspořádání překlopit databázi zebry bezhřívé, která byla do té doby evidenčně organizována se zebrou Böhmovou (Equus quagga boehmi), do vlastní databázové jednotky. V rámci procesu se nadělala řada chyb, které byly opraveny v následujícím období. Jednou z nich bylo vyřazení Olgy z evidence jakožto uhynulého zvířete a její nahrazení o 8 let mladší klisnou Ismailií (SbNP147), vše na základě informačních šumů a logického úsudku koordinátora. Až díky práci dvorských a zlínských kolegů došlo porovnáním unikátních znaků na historických fotografiích se skutečným exteriérovým projevem klisny k potvrzení, že se jedná skutečně o Olgu. Ta se tak, po zmíněné opravě, stala v dožitých 30 letech nejstarší zebrou bezhřívou chovanou v 50leté historii zoologickými zahradami. A vzhledem k jejímu pevnému zdraví příběh ještě nekončí…

Luboš Melichar